V sedmdesátých letech rozhlednu už několik let úspěšně ničila koroze, v roce 1979 byla dokonce pro veřejnost uzavřena, takže když se v roce 1978 rozhodlo, že Praha opravdu potřebuje nový televizní vysílač, příběh rakety nového radiokomunikačního střediska – se posunul o krok dál. Vhodná lokalita se tehdy vybírala deseti různých pražských míst, nakonec byly po řadě peripetií vybrány Mahlerovy sady.Mimo jiné se uvažovalo o nedaleké Parukářce, ale poblíž ní se nacházel vojenský prostor. Celková výška vysílače pak byla vypočtena podle lokality: aby věž pokryla celé spádové území, musela být vysoká právě oněch více než dvě stě metrů.
Jak to vlastně bylo:Je jasné, že ať by výrazná dominanta stála kdekoliv, vždy by se našlo dost odpůrců, kteří by jí z různých důvodů odmítali. Nejinak tomu bylo i u žižkovské věže. Autoři se podle svých slov snažili celková výraz štíhlé stavby pojmout tak, aby co nejméně nabourali panoráma města. Zda se jim to podařilo a technicistní silueta věže je skutečně elegantní, potvrdí až budoucnost.Současníci se na tom zatím příliš neshodují a názory jsou často velmi protichůdné. Pro pořádek nezapomeňme také zmínit, že do diskusí v době vzniku kromě estetických a urbanistických argumentů vstupoval i rozměr zdravotní: obyvatelé okolních ulic se báli, že elektromagnetické záření bude negativně působit na jejich zdraví.Dalším problémem byla lokalita Mahlerových sadů, kde se nacházel bývalý židovský hřbitov. Ten byl v šedesátých letech 20. století z větší části zrušen a přeměněn v park, plochu Mahlerových sadů pak Židovská obec prodala v roce 1985 Správě radiokomunikací za 102 000 Kč. Radiokomunikace tehdy samozřejmě nekupovaly hřbitov, ale veřejné plochy:na nich v roce 1986 začali zemní práce a stavba základů věže.
Pozdější protesty mimo jiné směřovaly k údajnému ničení kulturních hodnot: na korbách nákladních aut odvážejících zeminu na skládky za Prahu měly zmizet i cenné židovské náhrobky. Jak ale říká architekt Václav Aulický, rozsáhlým výkopům tehdy asistovali zástupci Židovské obce a několik náhrobků, které se zde našly, stavbaři přesunuli na Nový židovský hřbitov.Postavit v osmdesátých letech při socialistické úrovni stavebnictví technologicky náročnou věž nebylo jednoduché. Co je na ní nejzajímavějšího? Tehdy se nové věže stavěly ze železobetonu, ten však na obvodu věže vlivem ohýbání a výrazných povětrnostních vlivů praská a koroduje. V době, kdy autoři zpracovávali návrh, 1979-1980, bylo na Žižkově podle dostupných údajů nejhorší životní prostředí v Praze, k němu připočteme již zmíněnou nekvalitu domácího betonu.
Rozsáhlá spřažená ocelobetonová konstrukce vysílače, kterou tým nakonec použil, v sobě spojuje kvality obou materiálů. Tato technologie stavění byla ve své době unikátní a autoři ji po dokončení patentovali.
Popis: Hlavní tubus, který na konci přechází do anténního nástavce, má průměr 6,4 metru, další dva jsou široké 4,8 metru. V hlavním tubusu jsou dva rychlovýtahy, ve dvou dalších jsou je provozní technologický výtah a nouzové požární schodiště. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů uložená železobetonová, čtyři metry silná deska o průměru 30 metrů. Při takové výšce věže nelze vyloučit výkyv věže, vypočtená výchylka na vrcholu může dosáhnout při prudkém větru až 120 cm. V běžném provozu není ale žádné komíhání znatelné, protože ho eliminují speciální kyvadlové tlumiče. Zkušební provoz věže začal v březnu 1991, od 3. května 1991 věž funguje ve standardním provozu. Televizní vysílač na petřínské rozhledně ukončil svou činnost v červnu 1991.
Dnes již neexistující interiér kavárny, podle návrhu Jana Fišera
Žižkovská věž zabezpečuje nejen televizní vysílání: radiokomunikační středisko je koncipováno k různému využití: pokrývá přibližně osmdesát procent území Prahy signálem televizních a rozhlasových stanic, zajišťuje pevné i mobilní telefonické spojení, přenosy dat, jsou zde umístěny radiové stanice armády, záchranné služby a hasičského sboru.V únoru 1992 byla pro veřejnost zpřístupněna také vyhlídková kabina a restaurace
.V roce 2000 byly na tubus instalovány v rámci projektu Praha-Evropské město kultury 2000 plastiky Mimina / Babies od výtvarníka Davida Černého. Ty byly na zimu sejmuty, ale o rok později se znovu objevily – teď už snad natrvalo.
Lokalita: Mahlerovy sady 1, Praha 3
Autoři architektonického řešení: Václav Aulický a kolektiv
Spoluautor řešení interiéru: Jan Fišer
Základní kámen položen: říjen 1985
Výstavba: 1985 – 1992Výška věže: 216m ( 474 m.n.m.)
Viditelnost z kabiny: až 100 km
Celková hmotnost věže: 11 800 tun
Vyhlídka: ze tří vyhlídkových kabin ve výšce 93 metrů je vynikající pohled na Prahu.
Za jasného počasí lze dohlédnout až do vzdálenosti 100 km, mimo jiné do těchto českých měst: Plzeň, Rakovník, Most, Teplice, Ústí nad Labem, Česká Lípa, Liberec, Jablonec nad Nisou, Jičín, Hradec Králové, Poděbrady, Jihlava, Tábor a Písek. Velmi dobře je také vidět hora Říp.
Otevřeno pro veřejnost denně od 8:00 do 24:00
http://www.towerpark.cz/
Zdroj: Art & Antiques (listopad 2003) Text: Radek VáňaFoto: Dušan Šimánek